8. kapitola - Změna
První paprsky zazářily v místnosti. Hermiona se
zrovna probudila. Nějakou dobu jí trvalo, než se úplně probrala. Poznávala tu
místnost. Rozhlédla se.
Spatřila, že v koutě napravo od dveří a proti ní
seděl někdo v křesle. V dalším momentě rozpoznala tvář. „ Severusi!“
Proč sis nešel taky lehnout?“ „Měl jsem moc práce.“ Odpověděl unaveně, přesto se
na ní usmál. Byl rád, že jí zase má. „Chceš jíst snídani tady?“ „ Ráda.“
„Severusi, promiň
mi to.“ Začala hovořit při snídani. „A co?“ „Že jsem tě opustila. Zajdu si pro
věci.“ „ Ani nemusíš.“ „ Jak to ?“ Byla
zvědavá. „ Zařídil jsem to přes skřítky.“ Zrovna dojedl. Hermiona přestala
jíst.
Našla si svůj
baťoh a dala si vše potřebné do něj. Přešla opět ke Snapeovi, který z ní nespouštěl
oči. Ještě mu stačila říct než byla u něj. „ Jsi fakt skvělej. Sehnula se k němu
a políbila ho na rty.
Odcházela se slovy: „Neboj, zase mě uvidíš.
„Mě už to
nemyslí!“ Zývala unavená Hermiona ve společenské místnosti. „Tak mi ještě pomoz
s tímhle úkolem.“ Prosil Ron. „ Jsem unavená, Rone!“
Harry se podíval na hodiny. Přidal se taky do rozhovoru. „
Vždyť už je jedenáct!“ „ Cože? Jedenáct! Vyjekla Hermiona. „Musím už jít!“ „
Proč?“ Chtěl vědět, Ron. „ Chci jít ….
Ahoj, uvidíme se zítra.“ Šla k východu ze společenské místnosti. Harry s Ronem
se na ni překvapivě dívali. Zaskočilo je, že nejde do holčičích pokoků.
„ Hermiono, kam to
vlastně jdeš?“ Ptal se tentokrát Harryr. Neodpověděla, šla ja nejrychleji
mohla. Doufala, že nikoho nepotká. Harry a Ron vystartovali za ní když
zabouchla dveře, ale nikde ji neviděli.
Scházela poslední
schody, byla už před pokojem Snapea, teda teďka to byl jejich společný pokoj.
Jako dřív. Docela útulný, člověk by ani neřekl, že Snape má dobrý vkus.
Vešla dovnitř. Napravo od ní v koutě seděl Snape.
Osvětoval ho oheň, který plápolal v krbu. Zamyšleně se do něj díval. Na ní
se ani nekouknul, jen jí pozdravil a zeptal se přísně: „ Kde jsi byla? Už jsem
myslel, že nepříjdeš.“ Přistoupila k němu blíž a sedla si do křesla
naproti jemu. Mezi nimi byla ještě stolek. „ Dělala jsem úkoly. Zapomněla jsem sledovat
čas.“ „Měl jsem o tebe starosti.“ Promluvil chraplavě. „ Nemusíš si je dělat.
Jsi jediný koho opravdu miluji.“ Snape se snažil usmát. „Jsem moc ráda, že jsem
tě více poznala. Při hodinách máš zase jinou tvář. Člověk by také neřekl, že
máš srdce.“ Rozpovídala se. Snape nevěděl, co na to dál říci. „ Hermiono, mě
jde o to, aby se každý něco naučil. Byl zvyklý na to, že život není lehký jako
peříčko.“ Hermiona, pozorně poslouchala, co říká. Dále pokračoval: „Já toho už
prožil, ale nemám hodně šťastných vzpomínek.“ „Teď máš mě, Severusi, Nechci tě
opustit. Znovu už ne. Tak co bys víc chtěl?“ Na to se lišácky usmál. „ Zatím mi
stačíš, ale časem bychom se mohli starat o naše děti. Rozumíme si spolu tak
dobře, tak proto taky, že jsi víc vyspělejší než ostatní. Já vím, je to na tebe
ještě moc brzo. Obzvlášť teď, ale doufám, že se jednoho dne dočkám našeho
potomka nebo potomků. „ „Severusi, to si to pěkně vyklopil. S tebou chci
zůstat do konce své smrti. To snad víš. Tak by jednou mělo dojít na naše
společné děti.“
Po delším rozhovoru se šla převléct do noční košile.
Snape stále seděl v křesle. Užíval si tepla. Když se převlékla, přitulila
se k němu. „ Jsem schopná s tebou žít navždy, protože tě miluji.
Políbila ho na tvář a šla si lehnout. Udělal to samé. Měl skvělý pocit, díky to
že je zase s ním jako dřív. Ležel vedle ní, díval se, jak usíná. Byl teď
znovu velice šťastný.
hmm
(anonym - Hermiona is Good , 16. 6. 2010 17:51)